„Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem. Orlík se vylíhl s kuřaty a vyrostl s nimi.
Celý život dělal orlík to, co kuřata na dvorku, a myslel si, že je kuře na dvorku. Hrabal v zemi a hledal červi a hmyz. Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl.
Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnou silnými dlouhými, zlatými křídly.
Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“
„To je orel, král ptáků,“ odpověděl soused. „ Patří obloze. My patříme zemi. Jsem slepice.“ A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celou dobu za slepici považoval.“
Anthony de Mello z knihy Bdělost
Anthony de Mello nabádá lidi k probuzení, snaží se ostatním říci, že jsme jako „orel skalní“ a neuvědomujeme si, do jaké výšky jsme schopní doletět!!
Ať už řešíte jakýkoliv vztah, spor či nedorozumění, najděte v sobě to nejlepší hlavně pro sebe. Když vy jste spokojení, jsou spokojení lidé kolem vás.
Klidné září. Ať se vám v něm daří být k sobě zase o kousek více laskavější.